Plzeň, modlitebna Církve bratrské

Z historie sboru

Sbor Církve bratrské v Plzni patří ke společenstvím církve, která vznikla misijní prací křesťanské organizace z amerického Bostonu. Ta vyslala v roce 1872 do tehdejšího Rakouska – Uherska rodiny misionářů Schaufflerových, Clarkových a Adamsových. Misionáři měli kázat v Praze a okolí evangelium s důrazem na osobní obrácení k Ježíši Kristu a závazný život z víry. Začali pořádat náboženské přednášky a zvát zájemce do svých domácností. V těchto domácích skupinách uvěřilo v Ježíše Krista tolik lidí, že za 8 let, v roce 1880, mohl být založen v Praze první sbor nové církve, vedený kazatelem Aloisem Adlofem. Církev si dala název Svobodná církev reformovaná. Název vystihoval oba základy víry, totiž reformovanou zbožnost, obohacenou o myšlenky nezávislosti na státu.

Mladá církev převzala od misionářů základ víry a také misijní zápal. Snažila se založit další sbory. V roce 1888 přišel její kazatel Karel Motl do Plzně. Původně působil jako distributor literatury biblické společnosti. Jeho misijní metoda byla prostá. Jako distributor literatury biblické společnosti nabízel lidem Bibli a zval zájemce o evangelium do své rodiny k výkladům Bible.

Po dvou letech jej vystřídal další kazatel, Václav Hušek, a po něm Pavel Zelinka. Pán jejich práci žehnal. Za čas se nevešli do bytu a scházeli se v pronajatých místnostech, naposled ve velkém sále rohového domu v Plachého ulici. To už bylo roku 1894, šest let od počátku misie v Plzni. Organizačně byla Plzeň misijní stanicí pražského sboru. Ne dlouho, protože v srpnu 1894 ustaven sbor Svobodné církve reformované v Plzni. Prvním kazatelem sboru byl Václav Cejnar. V Plachého ulici se shromažďovali posluchači evangelia ještě celých devět let, až do roku 1903, kdy byl zakoupen dům v Doudlevecké ulici, v němž sídlí sbor dodnes.

Po Václavu Cejnarovi působil v Plzni jako kazatel znovu již zmíněný Václav Hušek, pak Jaromír Kovář a Jan Hochman.

V počátcích života samostatného sboru vyniká důraz na misii. Nejčastější misijní metodou bylo osobní pozvání přátel, sousedů a známých. Byla to metoda účinná. Počet členů sboru vzrostl za deset let z počátečních šedesáti na asi sto čtyřicet. Po jednadvaceti letech, koncem roku 1925, vykazovala výroční zpráva dvě stě šedesát pět členů a jejich dětí.

Důraz na misii je patrný i ze snahy získat pro víru v Ježíše Krista lidi ze vzdálenějšího okolí. Kdo bydlel jen kousek dál od sboru, stál o to, aby u něho mohlo být v týdnu domácí křesťanské shromáždění, kam by se dali lidé pozvat. Tak se v roce 1925 schází skupinky věřících v Bolevci, v Plzenci, v Rokycanech, v Blovicích, v Třemošné a v Dobřanech.

V Klatovech začal kazatel Pavel Zelinka evangelizační práci ještě před ustavením plzeňského sboru. Když se klatovské společenství rozrostlo, byl do Klatov povolán samostatný pracovník Josef Hodek. Klatovy byly filiálním sborem sboru plzeňského jedenáct let, až do svého osamostatnění v roce 1904.

Z historie prvních desetiletí vyniká jako výrazný rys členů sboru ochota k osobním obětem času a námahy. Cestovalo se pomalu, chodilo se hodně pěšky, třeba v neděli odpoledne až do Třemošné a k večeru zpět. Také sborový program byl náročný. Téměř každý den byla ve sborovém domě nějaká akce. Vyučování náboženství, nedělní škola, výklady Bible, zkoušky pěveckého sboru, setkání mládeže, modlitební hodiny. Ve sváteční dny, kdy se nepracovalo, pak výlety i na celý den.

Misijní zájem vyžadoval také ohled na srozumitelnost pro okolní prostředí. Tak v roce 1919 došlo k přejmenování církve na Jednotu českobratrskou, v souvislosti s přihlášením se k odkazu Jednoty bratrské, aby církev byla blízká českému prostředí. (V roce 1967, bylo podruhé změněno jméno církve, z Jednoty českobratrské na Církev bratrskou. Tato změna byla provedena s ohledem na slovensky a polsky mluvící sbory církve, aby neměly zavřené dveře k spoluobčanům ve svém prostředí.)

V Plzeňském sboru sloužili kromě již zmíněných tito kazatelé:

• Kazatel Jan Hochman sloužil ve sboru celých 37 let, do roku 1938.
• Alois Kubíček (1936-1937)
• Jindřich Slanina (1937-1966)
• Bohuslav Kočnar (1966-1975)
• Josef V. Medek (1975-1986)
• Timoteus Macek (1986-1991)
• Daniel Jurčo (1991-1998)
• Zdeněk Holubec (1998 -2006)
• Zdenek Šplíchal (2006-2020)
• Daniel Šrámek (od r. 2020)