Praha 2 - Vyšehrad, kaple Stětí sv. Jana Křtitele

KOSTEL STĚTÍ SV. JANA  KŘTITELE

Mezi známými sakrálními stavbami na Vyšehradě zaujímal zvláštní postavení gotický kostelík Stětí sv. Jana Křtitele. Jeho zbytky jsou ukryty v násypu severovýchodní kurtiny barokní citadely, mezi bastiony sv. Rocha a Leopolda ve východní části předhradí v blízkosti rotundy sv. Martina.

Jeho počátky spadají pravděpodobně do druhé poloviny 14. století. V době husitské revoluce, při dobývání Vyšehradu v r. 1420, zůstala stavba jako jedna z mála sakrálních staveb ušetřena a stala se později součástí centrálního prostoru nově vzniklého pozdně gotického a renesančního městečka. Teprve v druhé polovině 16. století (až k roku 1559) se setkáváme se zprávou, že vyšehradský kaplan vykonával farní funkce a stavba je zde poprvé označena jako kostel sv. Jana v hradbách.

Dřevoryt J. Kozla a M. Petrleho z Annaberku z roku 1562 kresebně zachycuje stavbu se strmou střechou nad vysokou obdélnou lodí, opatřenou hustým sledem opěrných pilířů. Sedlová střecha má výškově předimenzovanou sanktusovou věžičku, přibližně uprostřed střešního hřebene. Oba trojúhelné štíty jak na straně západní, tak také východní – směrem do hradiště, tak také do nuselského údolí – jsou členěny stupňovitým motivem cimbuří, nebo snad dokonce fiál. Interiér tvořilo původně halové dvoulodí. Východní štítová zeď byla nasazena přímo na hradbu a závěr byl vysunut z líce směrem do nuselského údolí. Stavba kostelíka sloužila duchovním účelům až do r. 1654. V této době začala radikální přeměna Vyšehradu na barokní pevnost. Kostelní loď zbavená kněžiště byla východním čelem šikmo zabudována do barokní fortifikace. Klenby byly strženy a vlastní obvodové zdi ubourány, aby nepřesahovaly korunu zdiva barokní hradby pro větší bezpečnost objektu. Kostelní ruina byla opuštěna až do roku 1725. V té době zde byla umístěna kopie loretánské mariánské sochy. V době francouzské okupace Prahy a Vyšehradu v letech 1741 – 1742 došlo k zpevňování barokní fortifikace novými náspy. Současně jsou bourány i zbytky kostelní gotické stavby. Radikálním zásahem kanovníka a pozdějšího děkana kapituly Jana Tomáše Vojtěcha Berghauera (1749 – 1760) byly práce zastaveny a torzo stavby upraveno do dnešní podoby.

Stavební torzo je tvořeno čtyřmi čtverhrannými pilíři pod cihelnou klenbou, která nese později vybudovaný mohutný hlinito jílovitý násyp. Současně s klenbou došlo v té době i k úpravě východní části stavby s bočními nikami a centrálním výklenkem pro nový oltář. V roce 1750, jak dosvědčuje letopočet vytesaný na nadpraží, byla v násypu barokní fortifikace na severní straně postavena nová sakristie. Stavba byla skryta pod bočními násypy a v roce 1764 byla k ní na vnější straně přistavěna nová, samostatná vstupní část s kaplí a věžičkou. Pohledově tak byla zdůrazněna existence poutní kaple skryté v hradebním zdivu.  Do dnešní podoby byla přestavěna v roce 1883, zásluhou probošta Vyšehradské kapituly Mikuláše Karlacha (1831 – 1911). V josefínském období byl kostel v r. 1787 zrušen a záhy částečně devastován. Sloužil později jako skladiště, obydlí a zbrojnice. Kostel byl opětovně přebudován na obydlí, zasypán hliněným tělesem valu vyšehradské pevnosti a v průběhu 20. století opět postupně zpustl. V letech 1994 – 1995 byl upraven a rekonstruován na výstavní síň a především lapidárium.

Velice skromné osvětlení prostoru zajišťovala u stropu dvě zamřížovaná okna v západní stěně a jedno v jižní. Interiér kostela byl přístupný dlouhou chodbou. Kromě vstupního portálu byla stavba zakryta přilehlým valem. Vstup byl později zrušen a kostel zpřístupněn krátkou spojovací chodbou ze sakristie. Vstupní chodba byla stavebně rozdělena na přední část, kde byla zřízena kaple P. Marie Šancovské a zadní část, která sloužila jako komora. Tato část byla později zbourána, spojovací chodba mezi sakristií a kostelem zazděna a dodatečně proražen dnešní vchod do kostela.