Bohušovice nad Ohří, kostel sv. Prokopa a sv. Mikuláše

Farní kostel sv. Prokopa a Mikuláše v Bohušovicích nad Ohří

Kostel byl založen z premonstrátského kláštera v Doksanech roku 1331. V listinách je připomínán r. 1384. Nynější kostelní budovu postavil doksanský probošt Cyril Hofmann (1654-1669) a přestavěl ji po těžkém poškození za třicetileté války probošt doksanský Josef Mika r. 1711 - 1716. Nákres kostela vypracoval pravděpodobně zednický mistr Bernard Spineti. Věž kostela je gotická a pochází z 1. pol. 14. století.

V průčelí venku jsou pískovcové sochy sv. Prokopa a Mikuláše.

Latinský nápis v portálu: "Svatému Božství a sv. Prokopovi ochránci našeho království - 1716."

Oltářní obraz sv. Prokopa a Nejsvětější Trojice byl namalován strahovským premonstrátem Siardem Fr. Noseckým (1693-1753). Sochy na hlavním oltáři - sv. Augustin (evang. strana) a sv. Norbert (epiš. strana). Sochy ve výklencích: v presbytáři sv. Heřman Josef (vpravo) a sv. Florian (vlevo); v lodi: sv. Václav (vpravo), sv. Mikuláše (vlevo), sv. Gotthard (vpravo), sv. Anežka Česká (vpravo), sv. Gertruda (vlevo).

Nad kazatelnou je socha sv. apoštola Pavla. Boční oltáře jsou zasvěceny sv. Josefu a sv. Mikuláši. U oltáře sv. Josefa jsou sochy sv. Doroty a sv. Barbory. U oltáře sv. Mikuláše jsou pak sochy sv. Juliany a sv. Kateřiny. Obraz sv. Rodiny nad sochou sv. Terezie je z 2. poloviny 18. století.

Pod kůrem jsou sochy sv. Jana Nepomuckého (2. polovina 18. století) a sv. Antonína Paduánského (1. polovina 20 století).

Na sloupu oddělujícím presbytář od chrámové lodi je pískovcová pamětní deska s latinským nápisem: "Na toto místo základní kámen položil a tento kostel ze základů zbudoval a posvětil Nejd. Slovutný Pán Josef Mika, prelát doksanský r. 1716."

Křtitelnice je z roku 1716. Barokní varhany se sochou sv. Prokopa jsou z 1. poloviny 18. století.

Socha Sedmibolestné Panny Marie v předsíni je z 1. poloviny 18. století.

Jména malířů bočních oltářů a jména sochařů nejsou známa.

Kostelní okna zhotovila v r. 1890 fi. J.Milde z Prahy. Dochována jsou jen dvě v presbytáři. V současné době probíhá jejich restaurování za vydatné finanční pomoci Městského úřadu v Bohušovicích nad Ohří.

Kostel byl v létech 1990 - 1998 několikráte vykraden.

Kostel sv. Prokopa a Mikuláše - duchovní správa Královská kanonie premonstrátů na Strahově

Historie premonstrátského řádu

V dějinách Církve můžeme pozorovat jednu skutečnost: když klesala a potřebovala se znovu nadechnout a obnovit síly, poslal jí Bůh vždycky takové muže a ženy, kteří svůj život odevzdali zcela Bohu a bližním a potřebnou reformu provedli.

V 11. a 12. století procházela Církev nesnadným údobím, kdy sice nešlo o její bytí či nebytí, ale o její sebeuvědomění a vymezení místa, které jí bylo vlastní a které měla zaujímat ve světě zvláště ve vztazích s mocnými tohoto světa. Jedním z těch, kdo uslyšeli Boží volání a přijali pozvání k práci na tomto úkolu, byl i Norbert, druhorozený syn říšských hrabat z Gennepu. Životní podmínky ho předurčovaly ke klasické pohodlné cestě říšského preláta. Ač nežil špatným životem, prožil podivuhodné obrácení a stal se jedinečným nástrojem obnovy Církve. Přitahoval následovníky, proto založil vlastní řeholní společenství nazvané po prvním klášteře v Prémontré.

Utváření řádu trvalo v podstatě čtyři roky (1120 – 1124), pak okamžitě následovalo období vzrůstu. Bylo jistě projevem velké Boží milosti, že Norbertovi bylo dopřáno nejen zasévat, ale i sklízet plody své práce. V roce své smrti (1134) se mohl těšit téměř ze stovky klášterů,
o třicet let později, v roce smrti prvního generálního opata bl. Hugona (1164), bylo klášterů již 261, prakticky po celé Evropě a v Palestině. Jen v Itálii řád nikdy výrazně nezakotvil. Počet klášterů vzrůstal; roku 1241 jich bylo 350, roku 1250 dokonce 466, a tak bychom mohli pokračovat. Na Slovensko byli premonstráti uvedeni ještě za Norbertova života, do českých zemí přišli zásluhou vpravdě svatého olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka - nejprve na Strahov roku 1143. Další kláštery mužské i ženské rychle následovaly, rozkvět řádu
u nás šel ruku v ruce s rozkvětem ve světě.

Husitství a reformace byly první ranou zasazenou nejen premonstrátům, ale řeholnímu životu vůbec. Zatímco ještě roku 1500 čítal řád 27 cirkárií (= provincií) a 415 klášterů, do roku 1600 ztratil 182 klášterů a devět celých cirkárií. 17. a 18. století je poznamenáno ochotou, ba přímo nadšením řeholníků uskutečnit vnitřní obnovu řádu. V zemích, které zůstaly katolickými, dochází k opětnému vzestupu početnímu i kvalitativnímu. Po tomto období relativního rozvoje však přichází katastrofa v podobě osvícenství a francouzské revoluce, kdy v letech 1782 – 1838 byly zrušeny kromě 9 mužských a 6 ženských všechny premonstrátské kláštery. Těm však byl zakázán a znemožněn jakýkoliv vzájemný styk. Zdálo se tedy, že nastal konec Norbertova díla. Jako mnohokrát předtím i potom šlo však opravdu jen o pouhé zdání. Řád nezanikl, přežil a v 80. letech 19. století byla obnovena znovu i jednota řádu díky úsilí strahovského opata Zikmunda Starého.

Ve všech dobách a po celém světě měli, mají a budou mít řeholní synové a dcery sv. Norberta dost prostoru k tomu, aby plnili úkol, který jim jejich zakladatel dal do vínku, totiž šířit úctu eucharistickou a mariánskou, slavit liturgii, žít kajícím životem podle evangelních rad, a tak čerpat sílu k pastýřsko-apoštolské práci na vinici Páně. Ve spojení přísného řeholního života s apoštolátem tkví originalita Norbertova díla.