Golčův Jeníkov, kostel sv. Františka Serafinského s loretánskou kaplí Panny Marie

Mariánské poutní místo Bůh využívá k dobrému i situace vzniklé lidskými hříchy. Tato známá náboženská pravda je pomyslným základním kamenem tohoto poutního místa. V r. 1636 se stává držitelem Jeníkova (severně od Havlíčkova Brodu) generál habsburského císařského vojska Martin Maxmilián Golč. Po něm, na jeho přání, nese od roku 1648 Jeníkov přívlastek Golčův. Vidím v tom ruku v ruce snahu o zvěčnění bezdětného pána a potřebu jednoznačného označení místa, poněvadž Jeníkov nebyl jen jediný. V náboženské oblasti jeho prvním větším nám známým počinem bylo zprovoznění kostela sv. Kříže, zdevastovaného na počátku Třicetileté války. Při této příležitosti byl kostel zasvěcen Panně Marii. Dovídáme se o tom z citace nápisu na zvonu, který tomuto kostelu při této příležitosti manželé Golčovi věnovali. Zvon byl zasvěcen sv. Františkovi z Assisi. Tyto skutečnosti svědčí o mariánské úctě manželů Golčových i o jejich úctě k sv. Františkovi z Assisi - ostatně obojí úcta v dané době kvetla. Generál Golč se při obědě u generála hraběte Kolloreda v Praze dne 30. 6. 1647 nepohodl s hrabětem Wolfgangem Adamem Papenheimem (synem známého generála Papenheima). Generál Papenheim generála Golče vyzval na souboj pistolemi. Golč nabídku přijal a v souboji na Mariánských hradbách v Praze Papenheima zastřelil. Poněvadž v dané době byly souboje přísně zakázané, bylo generálu Golčovi za tento čin uloženo císařské veřejné pokání: postavit kostel. Golč se této povinnosti zhostil se ctí a mistrovsky zároveň. Dal zbořit zmíněný provizorně opravený kostel sv. Kříže a za [Marie Magdaléna Golčová] městečkem postavit Loretu obklopenou ambity, se samostatně stojící sakristií a zřejmě s menší obytnou budovou mimo prostor ohraničený ambity, na místě nynějšího děkanství. (Úcta k rodnému domku Panny Marie byla v dané době na jednom z vrcholů svého rozkvětu.) Stalo se tak v letech 1650-53. Dne 10. května 1653 ve věku 63 let umírá. Na sklonku svého života podporoval rekatolizační činnost na svém panství a v jeho okolí, a to tím, že pozval a financoval několikačlennou jezuitskou misii. Po jeho smrti nechala baronka Golčová - zřejmě v jeho intencích - postavit na místě výše zmíněného stavení určeného pro ty, kteří měli zabezpečovat provoz Lorety, jezuitskou rezidenci (náležející pod jezuitskou kolej v Kutné Hoře). Ta pak sloužila jako obydlí zpravidla čtyřem jezuitům a pomocnému personálu. Tak se duchovní správa Lorety až do dočasného zrušení jezuitského řádu v r. 1773, kdy jezuité definitivně z Golčova Jeníkova odešli, dostává do rukou jezuitů. Ti z ní vytvořili náboženské ohnisko regionu a ne nevýznamné poutní místo. Zmíním se o zdejší pozoruhodnosti. Zvonice, která má charakter věže, stojí totiž mimo kostel, naproti na druhé straně silnice. Věž byla postavena na základě poslední vůle baronky Golčové jejím dědicem, synovcem, hrabětem z Ledebouru, kolem r. 1660. Byla postavena osamoceně, a to z toho prostého důvodu, že přistavět ji k rozměrově malé stavbě, jakou byla Loreta, bylo esteticky naprosto neúnosné. Nynější děkanský kostel tehdy neexistoval a silnice vedla jinudy. Dnešní pozoruhodnost vznikla tedy naprosto přirozenou cestou. Už jsem zmínil, že Loreta byla obklopena ambity. Na prostranství kolem ní ambity ohraničeném byly konány bohoslužby o nedělích a svátcích, kdykoli kapacita Lorety nestačila počtu účastníků bohoslužeb. Ambity byly postupem času vybaveny různým bohoslužebným zařízením. Byly tam varhany, kazatelna, zpovědnice, obrazy apod. Tak tomu bylo až do stavby děkanského kostela, který byl v letech 1827-29 k Loretě přistavěn. Při té příležitosti dostala Loreta patro, které sloužilo jako panská oratoř. V těchto ambitech nechal generál Golč umístit kosterní pozůstatky velryby grónské, které si přivezl jako válečnou kořist ze Stralsundu (známý přístav v Německu u Severního moře). Jde o pravou spodní čelist, pravé žebro z přední části hrudní páteře a pravou lopatku. Při výše [Rytinka s modlitební knížky] zmíněné stavbě děkanského kostela byly ambity zbořeny (z jejich severní poloviny byla ponechána obvodová zeď, na jižní polovině jimi vymezeného prostranství byl i postaven kostel). Kosterní pozůstatky velryby bylo nutno přemístit. Velmi šťastně byly i umístěny v novém kostele, a to vzadu, pod kůrem, u hlavního vchodu. Vzhledem k vzácnosti výskytu kosterních pozůstatků této velryby (uvádí se pouze 7 míst na světě - z tohoto jen Londýn a Petrohrad mají kompletní kostru - u nás má muzeum v České Lípě obě spodní čelisti této velryby , ovšem značně mladší a ve značně horším stavu) a vzhledem k umístění v kostele - není známo, že by někde mělo obdobu - jde o prvořadou turistickou zajímavost. Velryba měřila (podle odborného posouzení) přes 16 m a vážila 45 - 50 tun. Jednalo se tedy o značně velký exemplář této dnes vzácné velryby. Přímluvě Panny Marie, vyprošené na tomto poutním místě, bylo přičítáno vyslyšení v následující naléhavé záležitosti: Když se r. 1677 při stavebním ruchu kolem stavby zámku v nedalekém Vilémově - Klášteře ztratil syn tehdejších majitelů a současně držitelů Golčova Jeníkova a Habrů, manželů hrabat Millesimových, Václav Ferdinand, obraceli se jeho rodiče ve zdejší Loretě na Pannu Marii s úpěnlivými prosbami o jeho záchranu. Na svátek Nanebevzetí Panny Marie nalezli lesní dělníci blízko Habrů (po několika dnech pátrání) ztracené dítě živé a zdravé. Prý se ho ujala nějaká krásná paní, dala mu najíst a vyvedla ho ven z lesa. Dítě dovedli na faru do Habrů a farář hned spěchal odevzdat je zarmouceným rodičům. Ta „krásná paní“ byla pokládána za Pannu Marii a zachránění dítěte za zázračný zásah Panny Marie vyprošený ve zdejší Loretě. Millesimové z vděčnosti neprodleně (1678) dali opravit kostel v Habrech, který r. 1670 vyhořel od blesku a byl od té doby používán v provizorním stavu. Událost zachránění dítěte v něm připomíná hlavní oltářní obraz, kde je zobrazen mladý hrabě Václav Ferdinand Millesimo, doprovázený andělem strážným, adorující Svatou rodinu. (Myslím, že tyto činy samy o sobě svědčí o skálopevnosti přesvědčení rodičů o zázračné povaze zachránění syna.) Scéna zachránění, les v popředí se sochou Panny Marie, je zobrazena v dobové modlitební knížce Via sancta Praga Vetero-Boleslaviam (Pragae, typ. Univ. Car. - Ferd. In Coll. S. J. ad Clementem a. 1690 - Státní knihovna v Klementinu, sign. 46 E 95). Rytinka se nachází v latinském vydání této modlitební knížky. V německém vydání není. Český exemplář se zatím nepodařilo objevit. V knížce je mezi modlitbami k Matce Boží pro jednotlivá poutní místa modlitba k Panně Marii Jeníkovské, která zde zřejmě byla užívána jako Jeníkovský zdrávas. Domnívám se, že autorem modlitby je známý jezuita Bedřich Bridel, mimo jiné poeta označovaný za předchůdce K. Hynka Máchy. Zemřel v r. 1680 v Kutné Hoře při ošetřování nemocných morem, ke kterému se dobrovolně přihlásil. (Stejně jako se k této službě přihlásili všichni jezuité z pražského Klementina, následováni profesory z ostatních kolejí v Čechách a na Moravě.) Toto rozhodnutí učinil zde, v Golčově Jeníkově, kde zhruba poslední tři roky svého života působil. Domnívám se, že právem ho lze považovat za jednoho z nekanonizovaných světců a to nejen pro jeho smrt za právě zmíněných okolností, ale i pro jeho vřelý vztah k lidem při jeho rekatolizačním působení. Byl pravým opakem toho, jak v naší literatuře bývají jezuité rekatolizaci provádějící vykreslováni. Jde o velkou a velmi všestrannou osobnost. Zaslouží si mnohem větší místo v povědomí nejširší veřejnosti, zvláště místní, než je tomu dosud. Text modlitby byl z latiny přeložen, upraven a zhudebněn. Tak vznikl v době nejnovější současný Jeníkovský zdrávas. Jak vypadala původní zdejší poutní Madona, nevíme. Není vyloučeno, že socha Madony s Dítětem na levé ruce na zmíněné rytince je jejím vyobrazením. Zdá se mi pravděpodobné, že tomu tak je, byť by to vyobrazení bylo jen velmi volné. Odpovídalo by to charakteru dané knížky a účelu, k němuž sloužila. Pokud rytinka skutečně zachycuje původní sochu zde uctívanou, je otázkou, zda to, že stávající socha bývá popisována jako chtěně jednoduchá, není odrazem snahy přiblížit se charakteru původní sochy. Jisté podobnosti jsou při porovnání sochy zachycené na rytince a sochy současné patrny. Mnohé by jistě napovědělo porovnání soch jiných poutních míst zachycených na rytinkách v knížce se sochami na těchto poutních místech, pokud jsou na nich sochy původní. Současná poutní Madona pochází ze 40. let 18. století, stejně jako jádro vybavení naší Lorety. Osobně se domnívám, že toto vybavení (umělecky pozoruhodné - kupř. oltář z postříbřeného plechu) bylo pořízeno z peněz, které na tento účel odkázala hraběnka Marie Alžběta Gallasová, dcera Jana Václava, hraběte z Gallasu, který svůj rod povznesl k nebývalé slávě. Zemřela svobodná, 24. 11. 1734 ve věku asi 20 let. Svědčí o tom její náhrobník z černého kamene v podlaze Lorety. (Její křestní kmotrou byla císařovna Alžběta Kristýna, manželka císaře Karla VI., matka císařovny Marie Terezie, a křtil ji papež Klement XI.) Důvody, které ji vedly ke vztahu k naší Loretě, hmatatelně vyjádřené jejím pohřbením zde, nebyly dosud objasněny. V současnosti se slaví pouze pouť na svátek Narození Panny Marie - pokud nepřipadne na neděli, tedy v neděli po 8. září. Poslední léta se zájem o tuto pouť citelně zmenšuje. Stává se do značné míry záležitostí těch, pro něž se návštěva naší pouti stala tradicí. Jde převážně o dříve narozené. Nelze se tomu divit. Už samotné množství významných náboženských akcí v současnosti v tom sehrává svoji roli. Nelze říci nic jiného, než že bude-li to vůle Boží, Bůh si jistě najde cestu k oživení tohoto poutního místa. Čím k tomu lidsky přispět? Napadá mne jako reálná možnost jediné: Znovu oživit tradici let totality a doby těsně po jejím skončení, kdy zdejší pouť byla pravidelně příležitostí setkat se s těmi, kteří stáli v čele diecéze. Myslím, že pro mnoho lidí by to bylo ne nevýznamnou motivací k účasti na této pouti. V Loretě spí svůj posmrtný spánek její zakladatelé, manželé Golčovi. V přístěnku za oltářem je v severní stěně zapuštěn jejich mramorový renesanční náhrobník a před ním se nachází jejich hrobka. Leží tedy před sochou Panny Marie. Generál Golč, světa znalý , si nechal hrobku i náhrobník včetně nápisu na něm hotovit za svého života. Dovídáme se o tom přímo z textu na náhrobníku. Ponechal na něm volné jen dva poslední řádky. Jeden pro uvedení data své smrti, druhý pro datum úmrtí své manželky. Poněvadž zemřel o čtyři roky dřív než baronka Golčová, splnila jeho přání a řádek s jeho úmrtím byl na náhrobník vytesán. Jí však tuto službu už nikdo neudělal, a tak je poslední řádek dosud prázdný. V tomto světle člověk chápe důraz, který Golč kladl na zvěčnění svého jména jak v samotném názvu Jeníkova, tak na zakládacích deskách staveb, které zde realizoval. Jinak by to snadno svádělo k dojmu o jeho ješitnosti. V Loretě je zakládací deska zapuštěna v blízkosti oltáře, v severní zdi pod hlavní římsou. Pozornost upoutává také dělová koule, upevněná nad náhrobníkem Golčových. Golč ji dal do Lorety umístit na památku, že koule zabila koně, na kterém jel, na poděkování za ochranu Panny Marie, jíž přičítal to, že nepřišel o život. Velký požár města v r. 1774 m. j. z valné části zničil zařízení, které se nacházelo v ambitech. Poněvadž šlo o josefínskou dobu, kdy byla rušena řada klášterů, bylo do Golčova Jeníkova věnováno mimo jiné sedm rozměrných obrazů s mariánskou tematikou, které před tím visívaly v refektáři cisterciáckého kláštera v Sedlci u Kutné Hory (dnešní tabáková továrna, resp. sklady firmy Philip Morris v Kutné oře 3). Nejde o šechny obrazy, které se tam nacházely. Obrazy jinou tematikou přišly jinam. Šest z nich visí v děkanském kostele sv. Václava ve Světlé nad Sázavou Jejich autorem (ne-li všech, tak většiny) je známý malíř, jezuita Ignác Raab. Bohužel zhruba čtyřicetileté umístění obrazů v ambitech se na nich velmi neblaze podepsalo. Dnes jich pět visí v lodi děkanského kostela a dva v Loretě. Malířsky snad nejhodnotnější je obraz Nanebevzetí Panny Marie. Jedním z významných mezníků v dějinách zdejšího poutního místa je stavba děkanského kostela, který byl přistavěn k jižní zdi Lorety a s Loretou propojen. Od chvíle jeho existence se totiž poutní ruch přesouvá z prostranství kolem Lorety do něj. Na roli kostela sloužícího tomuto účelu bylo nepochybně pamatováno při úvahách o velikosti stavby. Myslím, že bez znalosti zdejší historie upoutá, že jeho zasvěcení není mariánské, nýbrž že je zasvěcen sv. Františkovi z Assisi. Převzal totiž zasvěcení veřejné kaple, která byla při stavbě jezuitské rezidence u ní postavena a s ní propojena. Jezuité respektovali úctu manželů Golčových k tomuto světci a vyplnili stran titulu kaple přání baronky Golčové. Samozřejmě při své pastorační činnosti nezanedbávali úctu k svému velkému řádovému světci téhož jména, k sv.Františkovi Xaverskému. (Jeho ostatky zde se nacházející jsou v současnosti upevněny na čelní straně oltáře v Loretě.) A tak náboženský život tohoto místa osciloval mezi úctou k Panně Marii (k té především), úctou k sv. Františkovi z Assisi a úctou k sv. Františkovi Xaverskému. Obraz Nanebevzetí Panny Marie Ikonograficky jde o mimořádně pozoruhodný obraz, který představuje Nanebevzetí Panny Marie. To, co na něm na první pohled upoutá, je velký mariánský monogram v jeho podélné ose a asi ve 2/3 jeho osy svislé. Proto tento obraz býval označován názvem Oslava mariánského monogramu. Dalo mi dost času pochopit, co ve skutečnosti představuje. Výjev na něm je zobrazen přísně logicky a pojednání je hodno malíře s teologickým vzděláním. Jde o zachycení nanebevzetí Panny Marie. Raab vyšel z učení církve, že smrt je okamžikem oddělení duše od těla. Církev učí, že Panna Maria byla po své smrti vzata do nebe. Nezná však podrobnosti tohoto děje. Umělci zpravidla vycházeli z předpokladu, že Panna Maria byla vzkříšena z mrtvých na místě svého pohřbení. Její nanebevzetí je proto znázorňováno tak, že ji - znovu živou - andělé vynášejí do nebe. Raab však odložil okamžik vzkříšení z mrtvých a nanebevzetí zobrazil tak, že do nebe je Boží silou vtahováno mrtvé tělo Panny Marie. Poblíž mrtvého těla, vystupujícího Boží silou vzhůru, symbolicky znázornil (a to na nejčestnějším místě) její od těla oddělenou duši, která jakožto duchová nemá podobu. Učinil tak elipsovitým zářícím útvarem, před který namaloval mariánský monogram. Toto po léta vedlo k výše zmíněné nesprávné interpretaci obrazu. Vlevo od tohoto znázornění duše je namalováno Mariino mrtvé tělo, jak se vznáší v prostoru. Už sám tento počin si jistě zaslouží pozornost. V jeho blízkosti je namalován menší anděl se sepjatýma rukama. Nejde tedy o anděla, který by Mariino mrtvé tělo do nebe vynášel, nýbrž o jejího anděla strážného. Nebe je znázorněno v levém horním rohu obrazu září prostupující skrze mraky. Nad mrtvým tělem Panny Marie, poněkud vpravo od něj, je namalován anděl, který na tělo sype květy. Větší anděl byl namalován nad duší Panny Marie, rovněž vpravo od ní. I on sypal květy, v tomto případě na Mariinu duši. Z něho se však zachovalo jen torzo, květy sypající ruka. Na samém spodku obrazu, uprostřed, je namalována květina znázorňující místo pohřbení Panny Marie. Zleva klečí dva velcí adorující andělé. Zprava jsou zobrazeni dva menší andělé, kteří sypají do kaditelnice kadidlo a chystají se okuřováním vzdát poctu mrtvému Mariinu tělu. Všichni čtyři andělé mají pozornost upřenu k místu pohřbení Panny Marie. Tím je dáno najevo, že nic nevědí o právě probíhajícím ději nanebevzetí. Z kompozičních důvodů se na obraze nacházejí ještě dvě dvojice andělských hlaviček. Větší dvojice . vpravo od znázornění duše Panny Marie, menší dvojice je nahoře uprostřed obrazu. Na obraze převládá medový tón. Myslím, že i z tohoto popisu je patrno, že obraz je ikonograficky zcela výjimečný, až jedinečný. Převzato z IKD 8/2003, autor: P. František Skřivánek Poutě a pobožnosti Páteří života zdejšího poutního místa jsou tři poutní slavnosti - 2. 7., 15. 8., 8. 9. – pouť hlavní