Žďár nad Sázavou - Zelená hora, poutní kostel sv. Jana Nepomuckého

Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře byl postaven v těsné blízkosti bývalého cisterciáckého kláštera ve Žďáře nad Sázavou. Klášter byl založen v roce 1252 cisterciáckými mnichy z kláštera v Pomuku v západních Čechách, rodišti sv. Jana Nepomuckého. V letech 1705 až 1738 stála v čele žďárského kláštera jedna z jeho nejvýznamnějších osobností, opat Václav IV. Vejmluva. Tento opat byl velkým ctitelem Jana Nepomuckého, a proto se intenzivně zapojil do úsilí o jeho blahořečení a svatořečení. V roce 1719 při otevření mučedníkova hrobu v pražské katedrále sv. Víta nalezla beatifikační komise nezetlelou tkáň. Přítomni lékaři ji označili za jazyk, který potvrzoval známou legendu o nevyzrazeném zpovědním tajemství. Opat Vejmluva považoval tento nález za Boží vnuknutí, a i když v té době nebyl Jan Nepomucký svatořečen, rozhodl se vystavět chrám zasvěcený tomuto budoucímu světci. Až poté, v letech 1721 až 1729, proběhla beatifikace Jana Nepomuckého. Umučení a smrt Jana Nepomuckého měly zůstat z politických a mocenských důvodů utajeny. Avšak nad místem, kde jeho tělo navždy zmizelo ve Vltavě, prý zazářila koruna s pěti hvězdami. Možná i tento zázrak pomohl opatovi Vejmluvovi získat pro stavbu nového kostela Jana Blažeje Santiniho-Aichla (1677-1723). Spolupráce opata Vejmluvy s geniálním architektem, doložená řadou vynikajících staveb, tak byla završena. Santini bohatě rozvedl představu opata Vejmluvy o kostele podobajícímu se hvězdě mezi hvězdami a navrhl zde své životní dílo, ve kterém se oprostil od dobových uměleckých konvencí a vytvořil nadčasový kostel, protkaný číselnou symbolikou. Z projektu je zřejmá úzká spolupráce obou tvůrců. Jejím výsledkem je dílo, které sice vychází z estetických principů barokní architektury, ale zároveň se vyznačuje zcela novou ikonografickou koncepcí spojenou s tajemnou symbolikou. Výjimečnost, nadčasovost a záhadnost stavby dokazuje i dobový tisk z roku 1886, ve kterém člen Centrální komise architektů Radnický píše, že se jedná o stavbu zjevu výtvarně záhadného. Umělecké a především ikonografické ztvárnění chrámu i ambitů dokládá, že v jejich rozvrhu a tvorbě byly významně uplatněny prvky z oblasti symboliky a kabalistické nauky, jako jsou například symbolické tvary světcova jazyka a hvězd. Zajímavá je rovněž spekulativní symbolika s čísly 5 a 3, která byla převedena jak do geometrických tvarů, tak do počtu jednotlivých motivů. Kostel v podobě pěticípé hvězdy připomíná nejen pět legendárních ran na Spasitelově těle, ale zároveň je symbolem pravého mučednictví, které je odrazem Kristova následnictví. Tento symbol se pak opakovaně objevuje i v dalších prvcích stavby. Areál kostela je přístupný pěti vchody, v chrámu se nachází pět kaplí s pěti oltáři. Hvězda, připomínající cisterciáky i legendu o nalezení Janova těla, ovlivnila pěticípý půdorys kostela a určitě i vzhled barevných vitráží nad vstupními dveřmi, v bočních kaplích a v kopuli. Pět písmen má i latinský nápis TACUI mlčel jsem. Číslo tři symbolizuje Boží trojjedinost. Okna v podobě sférického rovnostranného trojúhelníku symbolizují Nejsvětější Trojici. Okna ve tvaru biskupské mitry se jako opatský znak a součást erbu vztahují ke stavebníkovi. V roce 1721 získal opat Vejmluva vzácnou relikvii lingulu, kůstku, k níž byl přirostlý mučedníkův jazyk. Tento ostatek povýšil poutní chrám na tzv. relikviářovou kapli. Jazyk sv. Jana je ztvárněný ve tvaru lomených oblouků, v kopuli, ve tvaru zrcadel i v plastice nad kazatelnou. Hlavní oltář s ústřední sochou sv. Jana Nepomuckého navrhoval sám Santini, světcovu postavu stojící na zeměkouli vytvořil Jan Pavel Czechpauer z Chrudimi a anděla patrně Ignác Rohrbach. Pět osmicípých cisterciáckých hvězd na zeměkouli představuje tehdy známých pět kontinentů, na kterých bylo šířeno křesťanství. Pět andělů a tři andílci světce opticky vynášejí do nebe a symbolicky připomínají věk, ve kterém zemřel 53 let. Boční oltáře v podobě trojúhelníkových kaplí jsou zasvěceny čtyřem evangelistům sv. Matoušovi, sv. Markovi, sv. Lukášovi a sv. Janovi a měly symbolizovat postavení sv. Jana Nepomuckého jako pátého evangelisty. Každý z nich kromě svého atributu drží v ruce otevřenou Bibli s textem ze svého evangelia. Oltáře vytvořili žáci Matyáše Brauna Řehoř Thény, Jan Pavel Czechpauer a Ignác Rohrbach. Dominantou kopule je velký červený jazyk, atribut sv. Jana Nepomuckého, obklopený kruhem plamenů, z něhož prosvítají paprsky. V bočních prostorách chrámu se dochovaly fragmenty původní dlažby, do nichž byly rovněž promítnuty symbolické záměry. Objevují se v nich pentagramy a kosočtverce, které navozují dojem vířivého pohybu. Venkovní ambity nebyly stavěny současně s budováním chrámu, ale následovaly po krátké časové přestávce. Půdorys deseti stěn ochozů má zevně konkávně tvarované strany, do jejichž středu jsou střídavě vloženy čtyřboké brány a pětiboké kaple. V baroku sloužily poutníkům jako útočiště před nepřízní počasí a místo k příležitostnímu přespání. V roce 1784 zachvátil celý areál velký požár, který totálně zničil především střechu kostela. Klášter byl následně zrušen a vnitřní zařízení kostela odstěhováno do okolních obcí. Teprve koncem 18. století došlo ke snahám o jeho obnovení, které pokračovaly v průběhu celého 19. století. V roce 1994 byla Zelená hora zařazena do Seznamu světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Od svého vysvěcení v roce 1722 byl kostel sv. Jana Nepomuckého jedním z nejslavnějších a nejnavštěvovanějších poutních míst barokních Čech a Moravy. S náboženskými poutěmi byly úzce spojeny i některé stěžejní druhy barokního umění jako hudba, poezie, divadlo, kazatelství aj. Oblíbený český světec i architektonická neobvyklost kostela přitahovali nejen davy poutníků, ale i význačné umělce a kazatele, jejichž zelenohorská kázání se dodnes dochovala. Klášter s kostelem na Zelené hoře se staly po staletí významným duchovním a kulturním centrem barokní Moravy.